Chaga (Inonotus obliguus, rezavec šikmý, birch mushroom, tschagapilz, Hua Jie Kong Jun) patří mezi dřevokazné houby. Je několikaletá a vytváří dva druhy plodnic, a to pohlavní a nepohlavní. Po napadení stromu vytvoří tmavé, temně černé „rozpukané“ plodnice, v nichž se nacházejí chlamydospory, tj. výtrusy. Tyto plodnice mohou přežívat i několik let a mají jsou cca 10–35 cm velké. Později se zráním houby a odumíráním nakaženého stromu, jehož kmenem houba prorostla, se vytvoří druhý typ plodnic, které obsahuju pohlavní spory – bazidiospory. Tato plodnice je větší a může mít a může dorůst i několika metrů. Chaga parazituje hlavně na listnatých stromech, nejčastěji ji najdeme na břízách, z nichž získává také důležitou složku betulin.

Chaga je rozšířená na severní polokouli. Velmi dobře je známá v Rusku, kde je i součástí tradiční ruské medicíny. Stejně tak je ale známá i v tradiční čínské medicíně.

Houba je známá již z dob před cca 4000 lety, využívali jí Mezopotámci, Egypťané, Číňané aj. Chaga je popsána také v čínském „herbáři“ Shen Nong Ben Cao Jing.  Chagu si dopřával i car Vladimir Monomach či Rasputin... Zmiňuje ji také Solženicin ve své knize Rakovina. Chaga nebyla neznámá ani původním obyvatelům Japonska, tj. Ainu. A i oni využívali prášek ze sušené houby nejen k náboženským obřadům.

Chaga však byla známá i indiánům v Severní Americe.

V novodobých dějinách byla Chaga studována od roku 1864 J. G. N Dragendorffem v St. Petěrburgu. Výrazného pokroku ve zkoumání hub se dosáhlo ve 20. století, odhalilo se její složení a začala se vědecky zkoumat.

Dovolujeme si vás informovat, že na našem webu již nemůže dále uvádět tvrzení, která by mohla vzbudit dojem jakéhokoliv léčebného účinku bylin či hub. Současná legislativa EU toto zakazuje. I přesto, že tradiční čínská medicína funguje po tisíce let a je vyzkoušená na bezpočtu pacientů. Zároveň nesmíme zmiňovat ani účinky prokázané soudobými vědeckými studiemi. Věříme ale ve zdravý rozum našich zákazníků. Podrobné informace o bylinkách a houbách hledejte ve veřejně dostupných zdrojích na internetu. Hodnotné informace jsou třeba na stránkách www.tcmencyklopedie.cz.

Maitake (Grifola frondosa, trsnatec lupenitý, Hui Shu Hua, Hen of the Woods) patří mezi dřevokazné houby. Jedná se o houby jedlé a velmi chutné. V přírodě je možné je najít již zřídka, ale jejich životním prostředím jsou oblasti na severní polokouli.  Plodnice Maitake jsou jednoleté a jak již český název napovídá, vytvářejí velké trsy, ty mohou vážit i desítky kilogramů. Nacházejí se u bází kmenů a kořenů listnatých stromů. Jejich sběr probíhá na podzim, nejčastěji v září a říjnu. Maitake je bezesporu nejznámější hlavně v Asii, kde je využívána při přípravě pokrmů. Historické prameny vysvětlují, proč se jí také říká tančící houba (překlad z japonštiny), bylo totiž velkým štěstím tuto houbu najít a „houbaři“ doslova tančili radostí nad svým „úlovkem“. Tradiční čínská medicína využívá účinky Maitake velmi dlouhou dobu. Je popsána v pramenech z doby dynastie Han (206–210 n.l.), je také v „čínském herbáři“ Shen Nong Ben Cao Jing. Od cca 80 let minulého století je Maitake pěstována taé uměle, komerčně.

Dovolujeme si vás informovat, že na našem webu již nemůže dále uvádět tvrzení, která by mohla vzbudit dojem jakéhokoliv léčebného účinku bylin či hub. Současná legislativa EU toto zakazuje. I přesto, že tradiční čínská medicína funguje po tisíce let a je vyzkoušená na bezpočtu pacientů. Zároveň nesmíme zmiňovat ani účinky prokázané soudobými vědeckými studiemi. Věříme ale ve zdravý rozum našich zákazníků. Podrobné informace o bylinkách a houbách hledejte ve veřejně dostupných zdrojích na internetu. Hodnotné informace jsou třeba na stránkách www.tcmencyklopedie.cz.

Polyporus (Polyporus umbellatus, Grifola umbellatus, Zhu Ling, choroš oříš) patří mezi dřevokazné chorošovité houby, které můžeme najít na bazích zdravých listnatých stromů, ale také na poraněných či mrtvých stromech a pařezech. Nejčastěji napadá duby, habry a buku. Plodnice Polyporu vyrůstá z třeně, který odstupuje od stromu a větví se na další „malé houbové nožky“. Na nich jsou pak drobné, pravidelné a dovnitř vmáčklé kloboučky, vytváří tak jakýsi trs. Díky tomu může mít celá plodnice i více než 50 cm v průměru. Polyporus rostě v mírném pásmu, tj. v Severní Americe, Evropě i Asii. Je možné jej najít i v u nás, a to hlavně v Polabí, v jižních Čechách, na Moravě atd. Poptávka po houbě je vysoká, takže se houba pěstuje i komerčně. Vědecky zdokumentován byl Polyporus v roce 1801, kdy jej Ch. H. Persoon nazval Bolletus umbellatus. Až v toce 1821 byl Polyporus zařazen do rodu Polyporus, a to švédských mykologem E. M. Friesem. Polyporus byl však znám již dlouho předtím. A to hlavně v Asii, kde jsou o něm zmínky již před 2500 lety. V té době byl využíván i v medicíně, což je popsáno i ve spisech pocházejících z období dynastie Han i  „herbářích“ (ShenNongBenCaoJing, ZhongHuaBenCao, BenCao Gang Mu).

Reishi (Ganoderma lucidum, lesklokorka lesklá, Ling zhi, „božská houba nesmrtelnost“) je dřevokaznou chorošovitou houbou, která pochází z Asie. Patří do obrovské čeledi lesklokorkovitých, která zahrnuje více než 210 různých druhů lesklokorek. Klobouk Reishi je polokruhovitý nebo vějířovitá. Typické pro něj je, že je lesklý, působí, jako by byl nalakovaný. Od tohoto faktu je také odvozeno její české jméno. Reishi roste hlavně na poraněných živých či odumřelých stromech a jejich pařezech. Nejvíce je k nalezení na listnatých stromech, jako jsou duby a buky. Ve volné  přírodě se Reishi vyskytuje již jen velmi málo, ale protože je to houba, po které je velká poptávka, je pěstována ve velkém objemu i komerčně v pěstírnách. Kultivování a umělé pěstování houby se datuje do období kolek roku 1970. Pro takové pěstování je nutné najít vhodný substrát, aby si houba zachovávala své složení a byla zdrojem biologicky aktivních látek, které pomáhají našemu organismu. To se podařilo, takže i v pěstírnách vypěstované houby jsou plnohodnotnou náhradou těch volně pěstovaných. Díky tomuto pěstování je také lépe možné využít i jednotlivá vývojová stadia Reishi, tj. zralé houby, mycelia, spory atd. V každém stadiu může mít totiž houba trochu jiné složení, některých složek více a jiných méně. Díky svým účinkům dostala tehdy přízvisko houba nesmrtelnosti. O jejích účincích a vlivu na zdraví člověka a jejím využití existuje řada historických psaných pramenů. Reishi je zmiňována i v „herbáři“ Shen Nong Ben Cao Jing, jenž je datován do doby vládnutí východní dynastie Han, tj. do období 25−220 n. l. Tato kniha byla průběžně po aktualizovaná a doplňovaná tak, že do sebe inkorporovala další objevené možnosti využití Reishi. Písemné zmínky týkající se Reishi jsou samozřejmě k nalezení i v dalších textech, např. Ben Cao Gang Mu. „Západní“ svět „objevil“ Reishi až v roce 1781, kdy byla popsána Williamem Curtisem. Současná medicína však houbu stále přehlíží a opomíjí, ale i to se postupně mění a od cca 60. let 20. století se provádí mnoho pokusů, výzkumů i klinických studií, které potvrzují to, co znali lidé již před tisíci lety.

Dovolujeme si vás informovat, že na našem webu již nemůže dále uvádět tvrzení, která by mohla vzbudit dojem jakéhokoliv léčebného účinku bylin či hub. Současná legislativa EU toto zakazuje. I přesto, že tradiční čínská medicína funguje po tisíce let a je vyzkoušená na bezpočtu pacientů. Zároveň nesmíme zmiňovat ani účinky prokázané soudobými vědeckými studiemi. Věříme ale ve zdravý rozum našich zákazníků. Podrobné informace o bylinkách a houbách hledejte ve veřejně dostupných zdrojích na internetu. Hodnotné informace jsou třeba na stránkách www.tcmencyklopedie.cz.